Články, Nesmrtelnost brouka

Jak na místě, kde není nic, můžeš nalézt všechno

Bylo období, kdy pro mě téma „domov“ bylo značně komplikované. Tápala jsem, co to vlastně je. Kamarádi a známí si berou hypotéky, kupují byty, domky, usazují se. Mě představa, že bych měla zakotvit na jednom místě do konce svého života, děsí. Veškerý můj „majetek“ se vejde do jedné cestovní tašky, nejdražším artiklem jsou mé dioptrické brýle, a absolutně mi to vyhovuje. Díky cestování jsem přišla na to, že člověk toho vlastně moc nepotřebuje. Kdežto ve vyspělých zemích funguje přímá úměra „čím víc mám, tím víc chci“. Všudypřítomné reklamy nutí člověka nakupovat, kup 2 kusy a dostaneš jeden zdarma. Jeden kus totiž nestačí. Do práce je potřeba mít slušné oblečení, do fitka zase sportovní, a na volný čas pohodlné, o botách nemluvě. Nový mobil máme na rok, auto na tři, přeci se ve společnosti nemůžeš ukázat s nějakou starou šunkou, co by si ostatní pomysleli. A za čas se člověk dostane do fáze, že chodí do práce vesměs proto, aby si vydělal na nové věci, přičemž zapomíná na to nejdůležitější – svou dlouhodobou spokojenost. Upne se na to, že až bude mít ten nový telefon, nebo novou kabelku, tak pak bude teprve šťastný. Jenže každá věc se brzy okouká a zanedlouho přijde novější model, za kterým se člověk nakonec honí jako křeček v kolečku.

Dokážou nás ale ty věci učinit skutečně šťastnými? Upřímně, já nemám vůbec žádné ponětí o tom, jaké jsem měla loni šaty, nebo jaký jsem měla telefon před deseti lety. A i kdybych si to vybavila, není to nic, o čem bych se chtěla s ostatními bavit, nebo na co vzpomínat. Zato si jasně pamatuji, jak mi bylo hezky, když jsem se před deseti lety koupala poprvé v Mrtvém moři, jakou hrdost a radost jsem pociťovala, když jsem loni s kamarády zdolala Breakneck Ridge v New Yorku, a nikdy nezapomenu na ten úžasný pocit štěstí, který mě zalil, když jsem loni poprvé vyjela na motorce z lodi na ostrov Sumbawa. A to jsou zážitky, o kterých si chci s ostatními povídat. Zároveň mě zajímá, co moji kamarádi viděli, zažili a jak se kde cítili, a jestli se za mnou staví bosy nebo v nažehleném obleku, prakticky nezaregistruji, stejně jako mě neoslní nejnovějším tabletem.

Mně oči otevřela právě výše zmiňovaná Sumbawa. Protože to byla první destinace v mém životě, kde jsem dokázala zastavit a vnímat jen přítomnost a přírodu okolo. Ve městě mám tendenci pořád něco dělat, jít do kina, divadla, na badminton, nebo do jedné z milionu restaurací, nabídka aktivit je tak pestrá, až člověk nemá na nic čas. Ale jakmile jsem se poprvé nadechla na tomto kouzelném ostrově a plíce mi zaplnil nádherně čistý sumbawský vzduch, přepadl mě nepopsatelně zvláštní pocit. Jela jsem na skútru neznámo kam, usmívala se sama pro sebe a byla si jistá, že jsem ho našla – domov, místo kam skutečně patřím.

výhled na Sumbawě

Oproti Bali natož Praze není na Sumbawě nic, žádná nákupní centra, restaurace, bary, žádná populární místa, na jejichž fotku se čeká fronta, za kterou na Instagramu dostanete milion lajků, elektřina a tím pádem signál a internet tu vypadává často, přesto jsem zde skutečně šťastná. Dokážu hodiny sledovat divoké vlny na nádherných písčitých plážích nebo si užívat koupání v tyrkysově modrém vodopádu. Kochám se barvami, kterými slunce vykresluje oblohu, když jde spát (ano, i úvodní obrázek k článku je má fotka západu slunce na Sumbawě), a jakmile se Sumbawa oblékne celá do třpytivě černého, nemůžu se dočkat rána, až tu nádheru všude okolo budu moci sledovat znovu. Co je však nejdůležitější, nemám z toho žádné výčitky. V Praze jsem měla dojem, že musím pořád něco dělat, hlavně být produktivní a nemít žádné prostoje. A až tady jsem si uvědomila, že nemusím dělat nic, bohatě stačí, když jsem. Vnímám sebe, své pocity, vnímám přírodu okolo, barvy, teplotu, vůně, struktury, vnímám opravdovou realitu, žiju.

jediné posezení, které na sumbawských plážích najdete

Teď už vím, že domov je tam, kde je člověk šťastný, a i když jsem si jistá, že se ještě mnohokrát přestěhuji, tak zároveň vím, že se domů – na Sumbawu budu určitě vracet, než ji turismus a peníze zkazí. Protože právě to „nic“ je na ní jedinečné, člověk se díky němu naučí být sám se sebou a zároveň sám sebou, pozná, na čem skutečně záleží a co je to ryzí štěstí. Zároveň už také vím, že domov není místo, kde musí člověk strávit zbytek svého života, ale místo, kam se rád vrací.

je tu nic a přesto všechno

A co ty? Jsi šťastný/á nebo čekáš na nějakou věc, která tě teprve šťastným/šťastnou udělá?

Nezapomeň, že štěstí není věc, je to pocit.

Jak na místě, kde není nic, můžeš nalézt všechno
5 (100%) 3 vote[s]
Sdílej a inspiruj ostatní

Mohlo by se ti také líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *