Bali bez make upu, Články, Nakopnu tě, Nesmrtelnost brouka, Poznej se mnou svět, Samostatné

Freediving z tebe udělá Avatara

Líbil se ti film Avatar? Mně moc. Představovala jsem si, jaké by to bylo navštívit podobně nádherný svět plný barev a života, jakým je právě Pandora. Umět se přeměnit na Avatara a splynout s přírodou. Mně se to díky freedivingu podařilo, objevila jsem magický svět, do kterého se chci vracet.
V článku se dozvíš, kde se dá na Bali i v jeho v okolí šnorchlovat/freedivovat, co to vlastně je freediving a jak probíhá kurz, proč je to sport vhodný pro lenochy, a jak lze díky němu objevovat nové světy i sám/samu sebe. Inspiruj se mými zkušenostmi popsanými v článku i mými videi na Youtube – u koho jsem si kurz volného potápění dělala, co mi to dalo, čeho jsem se zpočátku bála, jaká místa jsem navštívila, a jak jsem objevila bránu do skutečné Pandory. Jako u každého článku chci zmínit, že jde o mou osobní zkušenost, ze které si můžeš vzít inspiraci a nemusíš.

Jestli jsi film Avatar neviděl/a, můžeš se podívat např. na toto video, aby sis udělal/a představu, o čem to vlastně mluvím (toto video není mé, ostatní videa v článku jsou má vytvořená z vlastních záběrů): ukázka z filmu Avatar

Moje první šnorchlování

Když jsem navštívila Indonésii poprvé, vydala jsem se na svůj úplně první šnorchlovací výlet v životě na Nusa Penidě. Z lodi nás vyskákalo asi deset do vody k dalším již cca 20 šnorchlujícím, kteří do Crystal Bay dorazili dříve na jiných lodích. Barevnost podvodního světa mě učarovala natolik, že jsem ostatní lidi téměř nevnímala, nejspíš k tomu přispívá i fakt, že máme pusy ucpané šnorchly. A když jsem prvně zahlédla úchvatné manty v Manta Bay, strachy jsem se otočila a snažila se před nimi urychleně uplavat zpět k lodi, než mě ve vodě chytl průvodce za ruku a ukazoval znovu na manty, jak si pokojně “létají” ve vodě a nějaká Niky jim byla úplně u ploutve. Vracela jsem se na souš úplně nadšená a říkala si, že si to musím určitě ještě někdy zopakovat.

Jak jsem objevila freediving

Po návratu do Prahy jsem zahlédla na Facebooku inzerát od jakéhosi Honzi Bareše: “…šnorchlování je fajn, ale freediving je lepší, naučím tě randit s želvami, za jeden den se na jeden nádech dostaneš do hloubky 10 metrů…”

Po mém pro mě jedinečném šnorchlovacím zážitku jsem si tohle prostě chtěla zkusit. Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych si mohla prohlédnout barevné korály, želvy a manty zblízka, proniknout do jejich jedinečného světa bez nutnosti kupovat si drahé potápěčské vybavení. A tak jsem Honzovi napsala, on se mi ozval asi za 2 dny, že se akorát vrací do Prahy a bude pořádat kurzy i tam v Aquapalace Čestlice, kde mají jámu (rozuměj 8 metrů hluboký bazén) pro potápěče a zároveň mi může půjčit masku a šnorchl, obratem jsem mu potvrdila svou účast. Začala jsem si googlit, co to ten freediving vlastně je, vyskočily na mě termíny jako “volné potápění, potápění bez dýchacích přístrojů, ponor/potápění na jeden nádech” apod. Vrtalo mi hlavou, jak bych se mohla dostat na dno 8m bazénu na jeden nádech. Nesměj se mi, ale já si myslela, že freediveři mají třeba speciální šnorchly, ze kterých mohou pod vodou dýchat. Jasně, že nemají, navíc jsem se na kurzu dozvěděla, že při ponoru je stejně lepší si ten šnorchl z pusy vyndat.

Poprvé na kurzu freedivingu

První část kurzu byla naplánovaná překvapivě v parku na Letné – na souši, při které jsme měli probrat dechové techniky a pochopit základy fyziologie, psychologie, fyziky a bezpečnostních pravidel volného potápění. To bude asi dost nuda, říkala jsem si.

Na druhou část kurzu jsme se měli přesunout do Čestlic, kde nás chtěl Honza naučit se efektivně ponořit bez zbytečného plýtvání energie, vyrovnávat tlak v uších i v masce a zlepšit techniku plavání.

Až v parku jsem pochopila, jak je první – teoretická – část kurzu důležitá, tři hodiny uplynuly jako voda. Ani chvilka nebyla nudná, naopak. Relaxovali jsme, zkoušeli zadržet dech (já nedala víc jak 40 vteřin) a dozvěděli se spoustu užitečných informací, bez kterých by se člověk plácal ve vodě jak ryba na suchu.

Uvolnění v přírodě
Relaxace a klid jsou pro freediving nezbytné

Když totiž člověk ví, jak jeho tělo reaguje a co se s ním pod vodou bez možnosti nadechnout se, děje, nevyděsí se, ale dokáže s tím náležitě pracovat. Nezačne panikařit, že se mu v 8 m pod vodou začne cukat bránice – začnou tzv. kontrakce, nebude mít strach z neznámého prostředí a tlaku, kterému se najednou vystavil, ani nebude pochybovat o tom, že nemůže stihnout vyplavat nahoru. Většina úspěchu u pohodového potápění na jeden nádech není o fyzické zdatnosti, ale právě o psychickém klidu, používat hlavu, nenechat se vystrašit tím neznámým, ale pozorovat to a pracovat s tím. Neznámé neznamená zlé. 

Má přezdívka “srábeček”, aneb teorie vs. praxe

V předchozím odstavci jsem to sice popsala hezky, ale v praxi mi to samotné nějakou dobu trvalo. Honza hodil do bazénu v Čestlicích bójku s lanem, podél kterého jsme měli “ručkovat” dolu dokud se chodidla nedotknou dna v 8 metrech betonového válce plného vody.

Honza ke každému přistupuje individuálně

Honza skočil do vody, s lehkostí doplaval na dno, tam si chvilku pobyl a pak pomaloučku vyplul na hladinu. Nestrávil pod vodou víc jak minutu.  “To vypadá snadně”, běželo mi hlavou. Nasazuji si masku, zatímco se držím bójky, chytám se jednou rukou lana pod bójkou, zhluboka se nadechuji a přitahuji tělo k ruce, hlavu mám celou pod vodou, zkouším se chytit druhou rukou níž a přitáhnout se, ale veškeré informace, které nám Honza předal, byly ta tam, v hlavě se mi honilo jen to, že to nemohu zvládnout, urychleně jsem vystrčila hlavu nad hladinu a tvrdohlavě Honzovi tvrdila, že to prostě nejde. Naštěstí Honzovi není psychologie a rozvážnost cizí, a tak mi zcela klidným hlasem, téměř šeptem říká: “To jsem netušil, že jsi takový srábeček, tak to zkusíme znovu a hezky pomalu, nenuť se do toho, pamatuj, že ti nic nehrozí, v klidu dýchej, uvolni se a až se budeš cítit připravená, zkus to ještě jednou…” No zahrál to na mě hezky, brknul na správné struny – já přeci nejsem žádný srábeček, já co chci, to zvládnu. Co nám to říkal v tom parku, “kyslíku máme spoustu, není se čeho bát”, tuhle informaci jsem si opakovala stále dokola. Ono něco jiného totiž je, pokud si člověk získané informace pamatuje, a něco zcela jiného je, dokázat si je uvědomovat a používat v praxi. Zkoušela jsem to tedy pomalu, snažila se pozorovat, co se se mnou děje a zároveň samu sebe uklidňovat, že jsem v bezpečí a času mám hodně. Postupně jsem se tímto stylem dostala do poloviny, tedy do cca 4m hloubky.

U freedivingu se nepospíchá

Na konci kurzu už jsem opravdu došlápla nohama na dno jámy, dokonce několikrát za sebou, a ještě jsem měla na dně čas si s Honzou zahrát “paci, paci pacičky” a pak se nechat zcela klidně vynést vztlakem na hladinu.

Za jeden den jsem opravdu stoupla na dno 8m jámy

Jsem neskutečně vděčná, že mě Honza nenechal to vzdát, jeho trpělivý a mírný přístup mi pomohl dostat se mimo komfortní zónu a ještě si to tam užívat. Zúčastnila jsem se pak ještě několika kurzů, včetně “safety and rescue”, kdy jsme se naučili vytáhnout člověk ze dna, což by podle mě mělo být pro všechny freedivery povinné, a dokázala jsem zadržet dech přes 2 minuty.

Postupně se tam vytvořila prima parta, mohla bych to přirovnat k jakémukoli kolektivnímu sportu, což je super, protože základní pravidlo při potápění je – nikdy se nepotápěj sám/sama, vždy měj s sebou buddyho, neboli parťáka, i kdybys za sebou měl/a tisíc ponorů a uměl/a zadržet dech na 20 minut. Jestli chceš trénovat zádrž dechu sám/sama, tak jedině na souši, nikdy ne ve vodě (např. ve vaně).

Freediving je pro lenochy – naučí tě zklidnit se

Je to tak. Pokud chceš pod vodou vydržet co nejdéle, je potřeba umět se pod ní efektivně pohybovat (což se opět snadno říká/píše, ale hůře v praxi provádí, viz můj duck dive = „proniknutí z hladiny do vody“). Čím méně pohybu totiž uděláš, tím méně kyslíku se spálí a zároveň se nevyprodukuje tolik oxidu uhličitého, který tě právě nutí se nadechnout. Proto je např. i mnohem úspornější se při vynořování nechat vynést vztlakem, než hystericky plavat a kopat, abys byl/a nahoře co nejdřív. Lze si to ověřit i na souši, Honza nám řekl, ať si na eskalátorech v Praze zkusíme zadržet dech, a jednou se nechat jen vyvézt a po druhé ty schody zkusit se zadrženým dechem vyběhnout, a opravdu je snazší se nechat vyvézt, i když to trvá o malinko déle. Osvojení si takového přístupu – řešit vše co nejvíce v klidu a nepanikařit a nehysterčit ihned, jak se před námi objeví překážka, kterou neznáme, ale snažit se jí pochopit a pak až náležitě jednat, se hodí i v běžném životě jak v práci, tak ve vztazích.

Nečekej na dokonalost, užívej si každý malý pokrok

Před další návštěvou Indonésie jsem si již koupila kompletní vybavení, tedy masku, šnorchl a ploutve, a nemohla se dočkat, až opět zavítám na návštěvu do podmořského světa. Navštívila jsem Amed a Tulamben na Bali, kde jsem si pomalu zvykala na ploutve, ponor mi dělal trochu obtíže, mátlo mě tolik prostoru, bez lana, které by mě vedlo, a s ploutvemi, které jsem měla úplně poprvé na sobě a se kterými je technika plavání přeci jen trochu jiná. Nečekala bych, že se můj dezorientační nesmysl projeví i pod vodou, ale evidentně už se ho nikdy nezbavím. Techniku tedy sice nemám nejlepší, lépe řečeno, je dost hrozná, a nedivila bych se, kdyby si profi freediveři při pohledu na můj ponor chtěli vrazit vidličku do oka, ale já jsem šťastná, že jsem se mohla kochat tou nádherou okolo, a hlavně že jsem překonala své obavy a vodu již neberu jako nepřítele, který mě chce utopit. Čím déle jsem v ní byla, tím lépe jsem ji rozuměla a uvědomila si, že není vůbec zlá, jen je potřeba se přizpůsobit jejím podmínkám. V Tulambenu jsem se dokonce odvážila proplavat vrakem, ano, na jeden nádech, a mávala dole potápěčům s přístroji. Když jsem si poté na hladině naplnila plíce kyslíkem, byla špatná technika a ten otřesný duck dive to poslední, na co jsem myslela, i když se na tom snažím pracovat, abych pod vodou mohla strávit ještě o maličko více času.  

(videa doporučuji pouštět se zvukem, duck divu si raději vůbec nevšímat 😀 )

 

Podvodní rande na Gili i na Nusa Penidě

A jak jsem si vysnila, tak jsem i učinila. Vrátila jsem se na Nusa Penidu, kde jsem se potkala s Honzou a freediverskou partou, a jela na rande s mantami, tentokrát na Manta Point. Nyní jsem vstoupila do jejich světa bez obav, s údivem a respektem, a nemohla se nabažit toho omamujícího pocitu, že něco tak jedinečného mohu zažít – levitovat si několik metrů pod vodou s těmi úžasnými a elegantními tvory.

Pozn. pro lidi s mořskou nemocí manta místa nejsou ideální, dost to houpe. Já cestu zpátky strávila visící přes příď lodi a nakrmila rybičky svou snídaní 😀 

Na ostrovech Gili jsem potom navštívila „podvodní galerii” a obdivovala sochařské umění. Tato místa jsou dnes již také velmi populární a často se tam setkáte se zájezdy lidí ve vestách a se šnorchly. Jedna výhoda je, že tyto zájezdy trvají obvykle jen okolo 20 min. a druhá, že ve vestách se za vámi pod vodu nedostanou a s dlouhými ploutvemi si člověk může odplavat trochu stranou do klidu (oceán je velký dost), protože se s nimi pohybuje podstatně rychleji, než s krátkými, které půjčují na šnorchlovací výlety.

Podvodní sochy na Gili Meno působí až mystickým dojmem, tedy alespoň na mě.

Gili ostrovy jsou krásné v tom, že tam není žádná doprava (jen koníci a pěškobus), takže je tam boží klid.

Ve vodách v okolí Gili ostrůvků se to hemží želvami, které jsem s nadšením pozorovala a vyplavala s nimi na nejedno rande (takže Honza nekecal, naučil mě randit nejen se želvami, ale s celým podvodním světem) 😀 

 

Pandora existuje

A pak jsem objevila Pandoru, téměř nedotčený kouzelný svět, který ještě není, díky komplikovanému spojení a téměř nulové vybavenosti, přeplněný lidmi. Mluvím o úchvatné Raje Ampat, které se přezdívá poslední ráj na zemi. Tam jsem se naučila být Avatarem. Na většině ostrůvků není žádný signál, wifi, obchody, restaurace, klimatizace, elektřina jde přes generátor jen pár hodin večer, a koupelnu představuje kýbl s vodou oplocený bambusem. Na takovém místě se člověk naučí být sám se sebou a začne vnímat přírodu i sebe zcela jinak. To pravé kouzlo ale přichází ve chvíli, když se ponoříš do vody. Otevře se ti brána jedinečného světa, který je plný barev a života, o kterém se mi nikdy ani nesnilo. Díky freedivingu jsem si mohla zblízka prohlédnout, jak jsou korály úžasně barevné a jak to kolem nich žije, sledovat „Nemíky“ vykukující ze sasanek, levitující oliheň měnící barvu, murény vyčuhující z mušlí, pronásledovat žraloky a mnoho dalšího.

(video z mých záběrů z Raji Ampat, dopurčuji zvuk a full HD rozlišení)

Byla jsem tou krásou všude okolo tak fascinována, že už jsem se vůbec nestresovala tím, zda vydržím pod vodou jen minutu nebo pět, či jak hluboko jsem. Co mě zajímalo, k tomu jsem se ponořila a dokud mi nezačaly kontrakce, kochala jsem se. Na hladině jsem si chvilku odpočinula a za chvilku zase dolů, splynout s oceánem a být jeho součástí. Vnímat jen to, jak se postupně zpomaluje tep, jak je tělo lehké, všude okolo ticho, přitom živo. Skočila jsem do vody i v noci, a cítila se jak čarodějka, při každém mém pohybu ve vodě se rozzářil neonově svítící plankton. Chvíli jsem měla pocit, že opravdu umím čarovat, jediným pohybem dokázat rozsvítit oceán je neuvěřitelný zážitek. Ta nádhera nejde popsat obyčejnými slovy, to se musí zažít, aby člověk pochopil. Cítila jsem respekt, úctu, vděk, dojetí a totální nadšení.

Mou každodenní zábavou bylo proplouvání tímto ohromným hejnem ryb a v noci sledování západu slunce, během kterého připlouvali před chatku malí žraloci a lovili ryby.

V tu dobu jsem si začala přírody vážit víc, než kdy předtím. Civilizovaný svět plný přetvářky a povrchnosti mi vůbec nechyběl. Rybkám ve vodě i místním ve vesničkách bylo úplně jedno, zda mám značkové plavky či nejnovější telefon. Odříznout se takto od rutinních zvyků je určitě prospěšné, přijmout samu sebe tak, jak jsem, nemuset nikomu nic dokazovat, mít radost z úplně “obyčejných” věcí a především je vnímat. Mně to neuvěřitelně otevřelo oči a jsem za tu zkušenost nesmírně vděčná. Brzy se tam chystám znovu, baví mě být Avatarem, a čím víc v jeho kůži trávím, tím hůře se mi zpět do našeho Matrixu vrací. Ale děkuji za to, že jsem mohla poznat oba světy, z obou se snažím čerpat to dobré.

Freediving z tebe udělá Avatara
4.8 (96.67%) 6 vote[s]
Sdílej a inspiruj ostatní

Mohlo by se ti také líbit...

4 Comments

  1. Díky, Niky, za krásný vyprávění. Je hezké to slyšet (číst) z tvého pohledu. Honza 🙂
    Pro ty ostatní, kdo by chtěli randit se želvami a mantami: stačí říct (napsat) https://www.facebook.com/freedivepraha/

    1. Niky says:

      Já děkuji Honzi 🙂

  2. Karol says:

    Krasny clanok Niky. Ja som tiez radsej pod vodou ako nad. Teda ked nepocitam surf :))

    1. Niky says:

      Děkuji mnohokrát Charlie 😊 Vždy mi udělá radost, když to někdo cítí podobně 😊 Já surf zkoušela cca 3x,ale to mi jde ještě hůř než duck dive u freedivingu 😂😅🙈

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *