Já, Michal a děti ze Sumbawy
Články, Jak žiju život, Nesmrtelnost brouka, Samostatné

Děti, mít či nemít – to je otázka

Téměř před dvěma lety jsem měla radost, že mohu přispět do článku, a tím k rozšíření povědomí o tématu, jež je pro mnohé stále ještě tabu – dobrovolná bezdětnost. Mé pocity a vnitřní rozpoložení se od té doby prozatím nezměnily, ale nad otázkou zda mít či nemít dítě se zamýšlím, proto jsem se rozhodla, především pro sebe, sepsat své aktuální myšlenky a popsat svůj nynější pohled na uvedené téma, protože mám pro mě přirozenou potřebu si to vše utřídit a mít do budoucna záchytný bod pro případnou retrospektivu. Potěší mě ale, pokud se najde někdo, kdo to vnímá nebo vnímal podobně, vždycky je dobré zjistit, že v tom člověk není sám.

Mít děti je přirozené

Když jsem byla mladší, v pubertě, tak nějak jsem na pozadí počítala s tím, že jednou budu mít děti, ale nepřemýšlela jsem nad tím nějak hlouběji. Spíš jsem to brala jako normu, předepsaný plán, kterého se všichni bez většího rozmýšlení drží – chodit do školy, najít si dobrou práci, následně manžela, vzít si hypotéku, koupit dům a psa, zplodit dítě/děti, být vzornou rodinou…prostě klasický model reprezentující spokojený a hlavně celospolečensky přijatelný způsob života. Nikdo mi tehdy neřekl a ani jsem ve svém okolí neviděla, že by se dalo žít i jinak (třeba na Bali 🙂 ), že se mohu vydat úplně jinou cestou a že se nemusím podřizovat většině, abych zapadla. Naštěstí jsem si na to přišla sama, byť ta cesta byla místy hodně trnitá.

Ve společnosti je všeobecně zažité, že ženy/páry nemají děti jen v případech, kdy je mít nemohou ze zdravotních důvodů a pokud jsou v pokročilejším věku bězdětní, je to automatický signál k tomu je politovat. Ale málokoho napadne, že by se někdo rozhodl děti nemít, protože je prostě nechce, a ještě méně lidí takové rozhodnutí toleruje. Pro ženu je přeci přirozené, aby měla děti, nemohou si dovolit jít proti přírodě. No jo, ale přirozené jsou i chlupy na těle, a přesto si je spousta lidí, včetně mě, holí, protože je nechtějí navzdory přirozenosti. Navíc je ještě potřeba podotknout, že ne vše, co je přirozené, je pro každého dobré nebo příjemné.

Zaseknuté biologické hodiny  

Až budeš starší, tak to ucítíš, teď jsi ještě mladá, tak to nemusíš řešit…slýchávám od svých dvaceti. Já si postupem času uvědomila, že se otázkou “mít dítě” zabývám jen čistě racionálně, a především proto, že se to tak nějak očekává, že bych ho jako žena měla mít. Ale uvnitř mě je prázdno, necítím nic, žádnou potřebu předávat své geny a zkušenosti, nulové nutkání se o někoho starat nebo zažít těhotenství. Naopak si uvědomuji všechny ty starosti, povinnosti a zodpovědnost, které by na mě dolehly. Při představě, že bych svůj nynější život musela totálně překopat a podřídit malému človíčkovi, který bude potřebovat mou neustálou péči a pozornost, ve mně vyvolává spíš úzko. Nicméně je fakt, že z pohledu dnešní doby jsem opravdu ještě mladá, mám kamarádky, které rodily po čtyřicítce, protože dřív na děti neměly pomyšlení. Z této perspektivy mám tedy ještě přibližně 10 let a za tu dobu se mohou a určitě ještě změní mé niterní pocity, priority i názory. V tuto chvíli si nejsem jistá, zda takovými hodinami vůbec disponuji, řídím se tím, co cítím a nechávám to plynout.

Sobče, kdo se o tebe ve stáří postará?

„Tvoje rozhodnutí nemít děti je děsně sobecké. Kdo se o Tebe postará, až budeš stará?“ Uf, přiznám se, že tohle jsou celospolečenská klišé, o kterých jsem hodně četla, ale naštěstí se s nimi nesetkala osobně. Díky cestování a také tomu, že jsem si zkusila žít v jiných zemích, se mi velmi rozšířily obzory, a také chápání a tolerance vůči “jinému”. Například tady v Indonésii jsou ostrovy, kde je běžné, že v rodině pracuje jen jeden z partnerů, průměrný výdělek je okolo 4000 Kč/měsíc, se kterým místní 3členná rodina vychází tak tak, a zajištění do budoucna si zřizují tím, že rodí jedno dítě za druhým. Není výjimkou, že v 28 letech už má rodina okolo 10 dětí. Čím víc dětí, tím větší šance na bohatství v budoucnu. Na Bali je zase běžné, že si ženu nikdo nebude chtít vzít, dokud se nedokáže, že může být těhotná, a to přesto, že mít sex před svatbou je celospolečenské tabu, ale pravda je taková, že většina nevěst už je ve svatební den v jiném stavu. A pouze chlapci představují štěstí pro rodinu, takže většinou manželky rodí do té doby, než se jim povede kluk.

Přijde vám tohle sobecké? Přitom přístup je stejný – mít děti, aby se o mě měl kdo starat. Jen ten počet se liší. Mně to může připadat nezodpovědné, pořizovat si děti, ačkoli nevím, co jim dám druhý den jíst, ale to je tak vše, co s tím mohu dělat, protože mi do toho nic není. Neodsuzuji je, nevnucuji jim svůj názor a pohled na věc, beru to jako jejich záležitost a jejich styl života. Kdo dokáže, čí rozhodnutí je správné? A je vůbec možné to určit, když jsme všichni tak rozdílní?

Já s mladou rodinou ze Sumbawy
Mít děti před 20. rokem života je v Indonésii zcela běžné

Sobectví (egoismus) znamená sledování vlastního prospěchu a zájmu, případně i na úkor druhých. Takže ano, podle tohoto výkladu jsem sobec, který ve vlastním zájmu nechce mít děti, ovšem z podstaty významu toho slova je sobectví i mít děti pro to, aby se o mě měl ve stáří kdo postarat. Nicméně, rozhodnutím nemít děti mohu fakticky ublížit jen sobě, kdežto rozhodnutím mít děti, aby se o mě měl kdo postarat, mohu ublížit jak sobě, tak dítěti. Když už bych se rozhodla pro to mít dítě, rozhodně nebudu očekávat, že se o mě jednou bude starat, ale budu počítat s tím, že se musím postarat já o něj, bezpodmínečně a nezištně. 

Musíš zachovat rod

Argument o zachování rodu na mě působí víc než absurdně. Ano, Čechů možná ubývá, ale to se nedá říct o světové populaci. V době psaní tohoto článku je na světě téměř 8 miliard lidí. Naopak bychom se měli zabývat otázkou přelidnění, udržitelnosti a blížícímu se nedostatku životně nezbytných zdrojů jako je pitná voda. I David Attenborough ve svém dokumentu Život na naší planetě hovoří o tom, že udržitelné je mít maximálně 2 děti. Já mám Českou republiku ráda, vyrostla jsem tam a vždy se tam ráda vracím. Ovšem za svůj domov považuji celý svět. V dnešní době je vše tak propojené a máme tolik znalostí, jak příroda funguje, že si už nemůžeme nalhávat, že se nás například netýká znečišťování a oteplování oceánů, protože je v Česku nemáme. Dnes už víme, že život v oceánech (plankton, řasy, koráli) produkuje víc kyslíku než deštné pralesy, všeho dobrého bohužel i naším přičiněním ubývá, navzdory faktu, že kyslík ke svému životu potřebujeme všichni, bez ohledu na místo našeho pobytu. A já náš život vnímám v globálním měřítku, všichni jsme lidé a všichni žijeme na stejné planetě. Podle mě je potřeba ochránit lidstvo, ne jen Čechy. A pokud bych měla být upřímná, udržitelnost, globální oteplování, obrovský úbytek zdrojů a především lidská nenažranost a chamtivost, jsou pro mě jedny z největších strašáků, kteří přiživují moji obavu z nezodpovědnosti přivézt človíčka do takové nejistoty v budoucnu.

Kdybych mohla zařídit, aby všechny děti na světě byly šťastné a nestrádaly, udělám to

Děti mám ráda, ale sebe víc

Je to tak. Miluju děti, miluju jejich pohled na svět, fantazii, upřímnost, vždy se od nich spoustu naučím a ráda s nimi trávím čas, protože mi rozšiřují obzory, ať už o světě nebo o mě samotné. Ale mám ráda i svou svobodu, svůj volný čas, svůj životní styl, a nejraději mám sebe. Je zajímavé, jak i v dnešní době plné rozšiřování povědomí o důležitosti sebelásky a sebedůvěry, je takové prohlášení z pohledu “nemít děti” považováno opět za sobecké – ty máš ráda jenom sebe. Tak to ale není, já mám ráda hlavně sebe, a to je rozdíl. Ačkoli se to někomu může zdát sebestředné, faktem zůstává, že jen se sebou musím vydržet 24/7, nemohu před sebou nikam ani na vteřinu utéct či se schovat, a pokud bych neměla ráda sebe, nemohla bych ve skutečnosti umět mít ráda i lidi/děti, kteří mě obklopují. Láska k sobě je základ, kdybych ji neměla, nemohla bych ji rozdávat dál. A aktuálně mám velmi ráda i tu pohodu, s jakou mohu žít svůj život a svobodu rozhodování se čistě podle sebe a svých potřeb. To už trošku sebestředné je, ale není na tom nic špatného, protože mi to nyní maximálně vyhovuje a jsem tak šťastná, tak proč to měnit.   

Od dětí se člověk nejvíc naučí, miluju je

Nekupuj, adoptuj

Zahlédla jsem tento hashtag u kamarádky, která si adoptovala pejska a mně utkvěl v hlavě, protože mi to přišlo hezké. A to i když stejně jako u dětí nemám ani žádnou potřebu pořizovat si zvíře, o které bych se musela starat. Ale uvědomila jsem si, že udržitelnost, na kterou často narážím, se nemusí týkat jen omezování plastu nebo nakupování oblečení v sekáči a potravin bez obalu. Se svou nejbližší kamarádkou témata o udržitelnosti, dětech i vztazích hodně probíráme. Ona už čeká druhé miminko a já jsem za ni nesmírně šťastná, protože ona je šťastná, mateřství ji naplňuje, dělá radost, a já oceňuji její přístup k rodičovství, výchově, velmi mě její osobnost i pohled na svět inspirují. Když jsme se na téma děti bavily naposledy a já zmínila, že počítám i s variantou, že děti třeba jednou chtít budu, ale už je nebudu moc mít, odpověděla mi, že zrovna u mě a mého Michala se nebojí, protože bychom si dítě klidně adoptovali. V tu chvíli, jako by se mi rozsvítila žárovka nad hlavou, vyskočil #nekupujadoptuj a mně to všechno začalo najednou dávat smysl, jako bych našla dlouho chybějící dílek do skládačky. Vždyť v dnešní době není potřeba dělat jen “nové” děti, už je jich spoustu hotových, a bohužel často neúplných. Obvykle jim chybí to, čeho my s Michalem máme dostatek – bezpodmínečná láska.

Dokonalé děti jdou na dračku

Začala jsem si zjišťovat víc o adopci dětí, neskutečně mě to chytlo, strávila jsem hodiny nad články, rozhovory, podcasty, i bakalářské práce jsem si na danou problematiku přečetla. Z počátku mě zarazilo, že čekací doba může být i 10 let, ale čím víc jsem se zajímala, tím víc jsem chápala, proč tomu tak je. Většina párů i jednotlivců si totiž na dítě vypíše požadavky, jak kdyby si konfigurovali auto – bílou holčičku s modrýma očima a blonďatýma vláskama, do jednoho roku, bez komplikované rodinné anamnézy apod. A tak nějak jim asi plně nedochází, že děti končí v dětských domovech, protože to prostředí, ve kterém byly, bylo prostě děsný. Dětský domov není nákupák, kam si dojdu koupit to, co si nemůžu sama vyrobit. V domovech často končí děti romského původu, děti s různými handicapy, děti z velmi komplikovaného „rodinného“ prostředí atd. Ovšem většina žadatelů jsou ti, kteří vlastní děti mít nemohou a přejí si miminko, které zaplácne jejich touhu po dítěti, adopce je pro ně tedy často poslední možnost, ke které se úchýlí po letech frustrace z vlastního neúspěchu (čest a obrovské uznání výjimkám). Děti z kojeneckých ústavů (do 3 let) proto nebývá složité umístit do náhradní rodiny, ale o starší děti v dětských domovech už takový zájem není, a kolikrát tam zůstávají až do dospělosti, přesto, že zájemců o adopci je více, než osvojitelných dětí. Do takové fáze se určitě nechci nikdy dostat, pokud se někdy rozhodnu pro děti, chci, aby to bylo z přesvědčení, že jim mám co předat a že mám možnost jim nabídnout bezpečné zázemí, nechci k sobě někoho, ať už děti nebo partnera, aby naplnili nějaká moje očekávání či potřeby.

Nepomáhej tam, kde o to nestojí

Nicméně, přesto pro mě bylo překvapením, že v domovech to nevypadá jako ve filmech, kde by děti jen smutně koukaly z oken a čekaly, až si je někdo vezme a jediným jejich přáním by bylo dostat se z děcáku do rodiny. Mají se tam vesměs dobře, co se základních potřeb týče, jsou zajištěné a je o ně postaráno, vybavení mají leckde kvalitnější, než v běžných rodinách, proto je prý lepší např. plyšáky a oblečení věnovat spíš samoživitelkám než do domovů. Podle článku z roku 2010 od ředitele dětského domova v Olomouci, odhadem až 60-70 % dětí nechce novou rodinu a dlouhodobě ji odmítají. Koho daná problematika zajímá, doporučuji si přečíst celý článek o lžích a mýtech o dětských domovech od pana Křepského, ke stažení zde. Pro mě to byla dobrá připomínka toho, že ne každý potřebuje pomoc, ačkoli se nám to na první pohled může jevit jinak. Podle mě je potřeba si dobře rozmyslet a uvědomit si, proč si chci dítě z dětského domova vzít, co mu mohu nabídnout, zda mu může být má přítomnost přínosem, a počítat s možnými komplikacemi s ohledem na jeho minulost (častá je porucha attachmentu) a svou nezkušenost. Rozhodně ho nepovažovat za náplast na touhu po vlastním dítěti. A už vůbec se nestavit do role zachránce a spasitele, bez kterého by dítě v domově strádalo. Pokud si tento článek přečte nějaké dítě z dětského domova, budu ráda za zpětnou vazbu, určitě se chci dozvědět více, protože je mi jasné, že každý to může vnímat jinak a i zkušenosti budou rozdílné.

Nevděčníci nenaplňují očekávání

Do teď jsem úplně nepochopila, proč někteří rodiče automaticky počítají s tím, že by jim dítě mělo být za péči vděčné, a nedej bože se jim ještě odvděčovat. Vždyť to dítě se je o život neprosilo, to oni se rozhodli, že chtějí dítě, sobecky – ve vlastním zájmu, a s tím je spojená i péče o něj. Dítě to může určitě ocenit a mít respekt a úctu vůči rodičům, ale nemusí jim být vděčné a nemá povinnost jim něco vracet. Láska v jakémkoli vztahu by měla být bezpodmínečná. Pokud bych někdy měla dítě, chci, aby bylo šťastné a užívalo si život bez strachu, že má vůči mně nějaký závazky. Někde jsem zaslechla, a to se mi líbilo, že dítě dluží za život dopředu, ne zpětně, tedy v budoucnu to vynahradí zase svým dětem, dá jim svou bezpodmínečnou péči a lásku. Pokud někdo, i vlastní dítě, nenaplňuje tvé očekávání, je to tvůj problém. Doba, kdy jsme si rodili pomocníky na pole, už je naštěstí pryč.   

Stejné hodnoty jsou lepší než kompromisy

S Michalem jsme spolu přes 3 roky, oběma nám je přes 30 (Michal je už blíž ke 40 než 30 😛 😀 ) a na téma mít či nemít děti se poměrně často bavíme. A tak jak máme absolutně rozdílný vkus na jídlo, oblečení, hudbu, koníčky atd., oproti tomu hodnoty a pohled na život i způsob žití se nám krásně shodují a nemusíme v zásadních otázkách řešit kompromisy. To je základ pro náš spokojený vztah. Oba máme rádi teplo a oba jsme nezávisle na sobě chtěli zkusit žít v Indonésii. Když jsem se na začátku vztahu Michalovi svěřila, že nějak necítím potřebu mít děti, že z toho mám spíš obavu, odpověděl, že to vnímá úplně stejně a ve mně se rozlinul klid. Každý večer usínáme s tím, že si říkáme, jak jsme vděční, že máme tak báječný život, že jsme zdraví, nesmírně spokojení a nic nám nechybí. Zvykli jsme si na svůj klid a svobodu, že můžeme každé ráno 2 hodiny snídat v restauraci, spát kdy se nám zachce, dělat spontánní rozhodnutí a jezdit na vzdálené ostrovy bez elektřiny a tekoucí vody.

Po nasátí asi bambilionu informací o adopci, něco uvnitř mě se uklidnilo, protože mi přišlo, že jsem objevila cestu, na kterou bych se chtěla jednou, když okolnosti a mé vnitřní rozpoložení dovolí, vydat. Přišla jsem za Michalem a zeptala se bez nějakých řečí okolo, co si myslí o adopci z pohledu nás dvou. Jeho odpověď mě mile překvapila, protože jsem čekala spíš reakci typu “já nestojím o žádné děti”, ale on se zamyslel, a pak z něj vypadlo, že mu to vlastně přijde logičtější, než si pořizovat vlastní děti, a že pokud bychom jednou cítili, že bychom se o dítě chtěli starat, vrhl by se se mnou do džungle osvojování rád. Stejně tak jsme se shodli, že bychom si raději osvojili starší dítě, než miminko. A to je pro mě důležité, že se shodneme v těchto zásadních otázkách, kterým občas musíme čelit. Žít s pocitem, že mám vedle sebe parťáka, na kterého se mohu spolehnout, je nej.

S místním miminkem v Padangbai
Adopce nám nyní připadá smysluplnější

Nikdy neříkej nikdy

Samozřejmě ale nezapomínám, že člověk míní a život mění. Aktuálně cítím, že děti mít nechci, umím si i spíš představit život bez nich než s nimi, a kdybych se teď musela rozhodnout, zda mít dítě vlastní či adoptované, raději bych podstoupila proces osvojovacího martyria než porod. A kdybych se musela rozhodnout, zda mít dítě dnes nebo nikdy, zvolila bych nikdy. ALE! Jsem žena, cloumají mnou hormony, emoce a nálady se cyklicky mění podle erupcí na slunci a erekcí na měsíci, víš jak. Takže je možný, že se do mě za několik měsíců/let usadí “hormon dítě” a bude okupovat mé racionální myšlení, potlačí všechny strachy a nasadí růžové brýle s detektorem na neodolatelnou vůni miminek 😀 I s touto variantou počítám, třeba jeden z mých budoucích článků bude o porodu nebo o adopci 🙂 . Ještě si připadám mladá na to, abych si troufla definitivně říct, že děti s určitostí nechci a nikdy chtít nebudu, ale zároveň jsem ráda, že jsem si uvědomila, že takovou možnost mám a mohu ji využít, byť se neshoduje s představou většiny o pravém smyslu života. Mým smyslem života je být šťastná, a to teď jsem.

Teď jsme šťastní tak, jak jsme

Přišlo mi důležité tohle téma otevřít a tak nějak si ho v sobě srovnat. Podle mě mají všichni právo na svobodné rozhodnutí, zda mít či nemít dítě, ale nikdo nemá právo ostatní soudit ani jim do toho kecat. Zbavte se role soudce vůči sobě i vůči svému okolí, nikomu totiž nepřísluší a nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. 

Rozhoduj se podle sebe

Odpověď na mou úvodní otázku je tedy jasná – pokud se člověk cítí, že chce dítě/děti, je v pořádku si na ně/j zadělat, pokud cítí, že ho nechce/necítí, že ho chce, je v pořádku si na něj nezadělat. Je to každého věc. Naštěstí žijeme v zemi a době, kde se můžeme svobodně rozhodnout, jak se svým životem naložit. Nakonec jsme to totiž jen my sami, kdo se se svými rozhodnutími a jejich následky bude muset vypořádat. Okolí to možná myslí dobře, když do nás hučí „Kdy budete mít děti? Měli byste si pořídit miminko, abyste pochopili…Pro nás jsou děti nejvíc na světě, měli byste to taky zkusit…“, ale faktem zůstává, že s péčí už nám následně nebudou moc pomoct, když bych měla poporodní depresi/laktační psychózu, málokdo mě pochopí a budou před tím s největší pravděpodobností zavírat oči nebo dokonce házet vinu na mě, nepodpoří nás, když přijdeme o práci a nebudeme mít peníze/kde bydlet, nevyřeší za nás problémy, které s mateřstvím/rodičovstvím vyvstanou atd. Mít děti je určitě pro někoho úžasné a já jsem za šťastné rodiny ráda, kéž by byly jenom takové. Až uvnitř dozraju do fáze, kdy budu přesvědčená, že dokážu nebo budu ochotná udělat vše pro to, abych mohla zůstat šťastná já, Michal a zároveň dělat šťastného ještě někoho dalšího, půjdu do toho. Do té doby se ale nechám unášet životem. Mít děti není povinnost, stejně jako není povinnost se zavděčovat širšímu okolí nebo dokonce vlastním rodičům. Nesuď nikoho podle sebe, respektuj ostatní, i když jejich styl nekoresponduje s tvým.

  

Sdílej a inspiruj ostatní

Mohlo by se ti také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *